Náš příběh
7. 11. 2006
Můj sen…Už jako malá holčička jsem milovala koně. Neustále jsem je kreslila, četla si o nich a kdykoliv jsem někde u kolotočů,na pouti nebo kdekoliv jinde viděla koně či poníky,nemohla jsem se od nich odtrhnout. Moje kamarádka Janča Blumová mi často vyprávěla své zážitky a zkušenosti od koní a já jí stále více a více záviděla, že těmto krásným a majestátným zvířatům může být nablízku. Ve svých13ti letech už jsem to nevydržela a tajně jsem začala chodit pomáhat do stáje Théta ve Chválkovicích. Později jsem se svěřila rodičům, kteří z toho sice moc radost neměli, ale koně jsem si zakázat nenechala a ať se bude dít cokoliv, dokud budu dýchat, tak také nikdy zakázat nenechám. Od té doby jsem prošla mnoha různými oddíly, jezdeckými kluby i soukromými stájemi. Hodně oblíbených koní jejich majitelé prodali, a tak jsem musela jít zase jinam a začínat stále znovu... Bohužel jsem neměla peníze(a od rodičů jsem pomoc v této oblasti vyžadovat nemohla, protože nechtěli, abych chodila ke koním), a tak jsem si nemohla dovolit někde za ježdění platit, takže většinu činností a z velké míry i ježdění samo jsem se musela naučit sama metodou pokusu a omylu (nejprve knih a později vše zkoušet v praxi). I tak ale , doufám, umím docela obstojně jezdit a o práci a všemožných situacích týkajících sekonda péče o ně ani nemluvě (vždyť chybami se člověk učí). Celou tu dobu jsem však (stále víc a víc) snila, že jednou přijde den, když nebudu muset řešit problémy týkající se ježdění na cizích koních a pořídím si koníka vlastního… Zbyněk, já a Ben Už jeto více než rok, co jsme se Zbyňkem spolu dali dohromady. Tenkrát jsme se poprvé viděli v taneční škole Progress Jiřího Zapletala, kde dělám asistentku a Zbyněk zvukotechnika. Naše prvotní pocity byly smíšené a snad ani jeden z nás si v té době nedovedl představit, že by náš vztah někdy mohl přerůst v něco více než jen přátelství… Překvapení obou se tak ale velice brzy stalo a začali jsme spolu chodit. V té době jsme (kromě tanečních) měli každý své zájmy, ale po čase se všechno začalo měnit. Trávili jsme spolu stále více a více času a naše zájmy se stávaly společnými. Do tanečních (vlastně téměř všude) jsme chodili nejčastěji spolu atd. Zbyněk se mnou dokonce občas (i když ne zrovna s radostí) jezdil ke koním. Musel se však dost přemáhat a ze začátku udržoval „bezpečnou vzdálenost“ 2 metrů od koně a nebyl schopen si ho ani pohladit,jak se bál :o)) natož na něj dokonce vylézt(to byste ho nedonutili ani s nožem na krku). Postupem času se však odhodlal a pochopil, že kůň člověku jen tak bezdůvodně neublíží (alespoň většinou). Začal se pomalu přibližovat víc a víc, dotýkal se koní a dokonce mi začal více či méně ochotně pomáhat s prací okolo koní. Začala jsem ho učit jak se co dělá a proč vysvětlovala jsem mu i psychiku koní. Zahlcovala jsem ho radami a poučkami a předávala jsem mu své vědomosti a zkušenosti. V té době jsem chodila jezdit na klusácké kobylce Frilly Skal k panu Žáčkovi do Bystročic, který tam má svou soukromou stáj (v té době se4 koňmi). Chtěla jsem Zbyňka za pomoc vždy povozit, Ale se zlou jsem se potázala. Nasednout na koně striktně odmítal a nebylo možné ho k tomu nijak donutit ani po dobrém ani po zlém. Ale já jsem se o to stále pokoušela a postupně zvyšovala nároky až se mi (ani sama nevím jak) podařilo tento tvrdý oříšek rozlousknout. Samozřejmě jsem ho nejdřív na koni jen vodila, ale při několikátém ježdění jsem kobylku pustila a tak mu nezbylo nic jiného než aby nezačal učit jezdit sám. Jenže na Frilly to moc nešlo. Zaprvé to nebyl můj kůň a zadruhé bývala občas na nezkušeného začínajícího jezdce příliš moc divoká. Nakonec ji majitel stejně prodal někomu jinému (raději NO COMMENT), takže jsem se začala poohlížet po jiné stáji, kde bych mohla jezdit. Jenže jsem nenašla nic, co by mě i Zbyňkovi vyhovovalo, a tak jsme se po dlouhém přemýšlení, plánování a počítání peněz rozhodli, že si koupíme koníka vlastního. Ale to už jsme vlastně znali Bena. Popravdě řečeno, koupí koně jsme si zrovna moc jisti nebyli. Ale inzerát a přiložené fotografie (které Zbyněk náhodně našel při prohlížení jednoho inzertního serveru) a později i samotná návštěva původního majitele pana Chytila v Bohuňovicích a setkání s Benem nás přesvědčilo. Ačkoliv jsem se snažila sebevíc, přece jen jsem propadla kouzlu sálajícímu z fotografií a zanedlouho jsme se jeli na Beníka podívat naživo. Doufala jsem,že se najde něco, co nás od koupě odradí. Nebyla jsem na takto velký krok zcela připravená jak po psychické, tak i po finanční stránce. Ale ukázalo se, že opak je pravdou. Sotva jsme vstoupili do ohrady, kde se páslo stádečko koní a Beník zvedl hlavu a zvědavě se na mě podíval svýma jiskřivýma hnědýma kukadýlkama a strčil do mě svým jemným sametovým čumáčkem, aby obhlédl situaci, jestli jsem mu přinesla něco dobrého (ostatně jako to dělá vždycky), věděla jsem, že jsem „v koncích“. Z mé strany to byla láska na první pohled. A po další návštěvě v Bohuňovicích a svezení na Benovi už nebylo úniku. Ten kůň si mě omotal kolem prstu. A co víc, byl to přesně koník pro nás. Svým ledovým klidem za každé situace a přátelským charakterem nám zcela vyhovoval… Od té doby jsem v noci nemohla spát a myslela stále jen na Benouška. Naštěstí jsem nemusela čekat dlouho a v sobotu 2. září 2006 jsme si Beníka přivezli. Od té doby vždy, když přijdu do stáje, tak mě už z dálky zdraví tichým bubláním Sice Bena nemáme dlouho, ale občas mi připadá, jako by to snad ani nikdy nebylo jinak. Benďa se Zbyňkem si na sebe zvykli a někdy mě až překvapuje, jak jsou si svým charakterem a jednáním podobní. Občas mě oba dokážou dost naštvat, ale když se to tak vezme, jsme dohromady jako jedna rodin a Beník je naše „miminko!“ A já?Jsem teď ten nejšťastnější člověk na světě, co se tohoto týče. Konečně mám (vlastně máme) svého koníka, čímž se mi splnil můj životní sen!!!
Jmenuji se Lucie Spáčilová. Je mi 19let a studuji 4.ročník Střední zdravotnické školy EmanuelaPöttinga v Olomouci, kde také v jednom otřesném malém panelákovém bytě také bydlím společně se svými rodiči, 13ti letým bratrem a dvěma morčaty.